Vývoj eskrimy po roce 1900

25. února 2011 v 22:58 |  Články
Kromě několika slavných bojovníků toho o konkrétních stylech eskrimy před 20.stoletím moc nevíme. Sláva většiny z nich neopustila vesnici vzniku.

Eskrimadoři se velkou měrou účastnili vzpoury proti Španělsku v roce 1896. Dokonce i ti, kteří nebojovali, byli eskrimou ovlivněni. Největší filipínský mučedník Dr. José P. Rizal údajně studoval eskrimu předtím, než odešel do Evropy. První zbraní používanou vůdci vzpoury jako byl Andres Bonifacio byl itak (sundang v cebuánštině) nebo bolo. Revoluční generálové jako Gregorio del Pillar a Antonio Luna byli známí praktikováním umění. Důležitým znakem mnoha eskrimadorů povyšující je na muže, které chtěli ostatní následovat, bylo anting-anting. Jednalo se o různá kouzla a amulety o kterých se říkalo, že chrání majitele proti zranění. Existuje mnoho historek o tom, jak majitelé anting-anting přežili to, co by obyčejné lidi zabilo. Tyto příběhy by zaplnily celou knihu.

Po nabytí nezávislosti na Španělích, které bylo dosaženo v roce 1898, měli Filipínci tu smůlu, že vládu převzaly USA, které Filipínci do té doby považovali za své spojence v boji za nezávislost. Když boje skončily a lidé se vrátili ke svým životům, začali eskrimadoři o svém umění uvažovat i jinak, než jen jako o něčem, co se dědí z otce na syna. V Cebu vytvořili 14.srpna 1910 Labangon Fencing Club. Myšlenka byla, že každý člen bude dál cvičit své umění, ale navzájem budou všichni čerpat ze sdílení znalostí.

Nejslavnější eskrimadoři té doby (v Cebu) byli Teodoro Doring Saavedra, Estanilao Islaw Romo a starý muž jménem Alicante, který žil v horách na místě známém dnes jako Toledo City. Labangon Klub byl založen pod vlivem dlouhotrvající myšlenky sjednotit eskrimadory do jedné skupiny, ale tato skupina byla v neustálém konfliktu. Dokonce si říkali "iro ug iring" (pes a kočka), protože když jeden master demonstroval jeho styl, všichni ostatní si z něj dělali legraci a kritizovali ho. Ve chvíli, kdy skončil, další podstoupil toto utrpení.

Klub byl oficiálně uzavřen hlasováním na zasedání správní rady vyvolaném Eulogio Caňete (nyní zesnulý), který byl v té době tajemníkem Labangon klubu. Konečné rozpory vyvolalo, když starosta Cebu dal prezidentu klubu dar ve výši 500 pesos (hodně peněz v době, kdy jídlo na jeden den stálo několik centů), a když se členové klubu ptali, kam se peníze poděly, předseda o tom nechtěl diskutovat. Asociace oficiálně skončila 14. srpna 1920.

V prosinci 1931, několik let poté, co Labangon klub skončil, vznikl Doce Pares klub. To ale ještě neměli požadovaný počet lidí a tak oficiálně začali až 11. ledna 1932. Většina z členů nového klubu působila už v Labangon Fencing Club.

Původní členové Doce Pares:
Eulogio D. "Ingko Yoling" Caňete
Teodorico "Doring" Saavedra
Fortunato Peñalosa
Marcelo Verano
Deogracias Nadela
Pio Deiparine
Filemon "Momoy" Caňete
Rodolfo Quijano
Florentino Caňete
Federico Saavedra
Strong Tupas
Juanito Lauron
Magdaleno Cabasan
Lorenso Saavedra
Amancio Saavedra
Maximo Caňete
Silvestre Caňete
Tirso Caňete
Rufino Caňete
Andres Caňete
Ciríaco "Cacoy" Caňete
Cecilio De La Victorio
Margarito Revilles
Dr. Anastacio Deiparine

V roce 1933 byl oficiálně uspořádaný zápas, který měl rozhodnout o místním šampionovi. "Oficiální" znamená, že starosta a další místní úředníci byli zapojeni a bojovníci podepsali zřeknutí se odpovědnosti za případná zranění. Islaw Romo měl bojovat s Alicantem, ale na poslední chvíli vycouval a řekl, že to neprodiskutoval s manželkou. Poté se Alicante začal chlubit tím, že se ostatní bojí s ním bojovat, Doring Saavedra před něj předstoupil a začal bojovat. Alicante vyhrál první kolo, ale Saavedra vyhrál druhé a třetí a tím i celý zápas. Byl tedy oceněn jako nejlepší eskrimador v oblasti.

Nový klub vznikl s myšlenkou sjednocení pod jedno silné vedení všechny známé eskrimadory v Cebu a ti společnými silami dali nový život a sílu eskrimě. Dalším důvodem pro vytvoření klubu byl výzkum různých stylů eskrimy.

V této době byl nejvíce rozšířený boj na dlouhou vzdálenost, protože se nejčastěji bojovalo s meči nebo stylem espada y daga. Systém rodiny Saavedras byl také oblíbený a to díky schopnostem jejich bojovníka číslo jedna.

V mnoha verzích historie eskrimy se často zmiňuje jméno Dizon . Předpokládá se, že byl blízký přítel a/nebo učitel Angel Cabalese a Floro Villabrille. Údajně se stal členem Doce Pares v roce 1932. Také koluje příběh o jeho průchodu jeskyně ve stylu Indiana Jonese, jako důkaz jeho zručnosti.. Z vlastních záznamů Doce Pares jasně vyplývá, že Dizon nebyl členem a nikdo v Doce Pares nikdy neprocházel takovýmto rituálem tak, jak je popsán.
(V rozhovoru s Tonym Diego (Kali Ilustrisimo) v Manile se zmínil, že prý byl jiný klub v severní části země, který se také nazýval Doce Pares. Je možné, že v Dizonově příběhu šlo vlastně o tento klub. Předpokládá se, že byl v oblasti Mt. Banahaw. Vše by ale bylo třeba potvrdit dalším výzkumem.)

I když bylo Doce Pares založeno s úmyslem spojení všech eskrimadorů v jedné organizaci, politika brzy vše změnila Jeden z prvních, kdo se od skupiny odtrhl, byl Anchiong Bacon, student Lorenze Saavedra. Svou skupinu nazval Balintawak podle ulice, kde byl jeho nový klub umístěn. Jeden z důvodů odštěpení byl údajný politický boj uvnitř klubu, kdy se jednotlivé skupiny snažily převzít kontrolu nad ostatními. Také se mu nelíbila atmosféra v klubu, kdy se každý dělal legraci ze stylu ostatních. Balintawak se stal největší a nejznámější z odtržených klubů a dokonce v 50.letech téměř způsobil konec Doce Pares. Balintawak se později také štěpil do dalších větví, vedené mimo jiné Teofilo Velez, Atty. Villasin a Boring Heyrosa. Boring Heyrosa, který před několika lety zemřel, byl jeden z posledních studentů Bacona a velmi zručný bojovník. Byl známý tím, že přijímal výzvy k souboji až skoro do své smrti.

Delfin Lopez byl místní tvrďák a člen Balintawaku. Velel tajné službě oddělení policie Cebu a po odejití ze služby se stal hlavou soukromé armády klanu Cuanco. Byl to vrcholný bojovník, snad nejvíce obávaný v Balintawaku.. Nakonec byl zavražděn nožem ozbrojeným vrahem, který ho přepadl za to, že byl zapojen v potlačení stávky.

Když Bruce Lee natočil svůj film Drak přichází , místní filmová komunita se rozhodla natočit vtip s názvem Enter Garote s komikem jménem Ciquito a několika eskrimadory. Film byl natočen za účasti Doce Pares, ale rozpory během natáčení byly jedním z důvodů odtržení další skupiny pod názvem Lapunti vedenou Filemonem Caburnay, bývalým studentem Filemona Momoy Caňete.

Ačkoli jako kolébka eskrimy je známé Cebu, i z ostatních oblastí pochází další známé styly. Vicente Inting Carin, jeden z nejznámějších bojovníků Cebu v éře po 2.světové válce, měl několik učitelů. Jeden z nich, jmenoval se Poncing Ybanez, byl ze Cebu, ale kvůli rodinné situaci byl donucen odejít na mnoho let na Negros. Když se konečně vrátil, znal jiný styl eskrimy, která se ukázala být velmi efektivní. Nebo například z ostrova Panay pocházel slavný eskrimador jménem Tatay Isko, který se zúčastnil povstání Pulahanů proti Španělům na konci 19.století. Poté se odstěhoval z Panay na Negros a prý zde vycvičil několik velmi dobrých bojovníků.

Po druhé světové válce nastal odklon od boje na dlouhé vzdálenosti (s čepelemi) ke krátké vzdálenosti a tyčím. S čepelí v ruce se bojovníci zpravidla snažili zasahovat ruku a nechtěli se k soupeři příliš přibližovat. Proti tyči je ale více možností obrany například zapojením neozbrojené ruky. Dalším novým trendem byla vlna karate, juda a tae kwon da v padesátých letech. Ciríaco Cacoy Caňete zkombinoval umění eskrimu a judo. Výsledek nazval eskrido a do dnešní doby ho vyučuje.

Dalším důležitým impulzem pro oživení umění byl růst filipínského nacionalismu v 60. letech. Tento růst iniciovala skupina zvaná Samahan sa Arnis ng Filipinas (Asociace studentů arnisu). Bývalá ministryně školství Alejandro Roces ocenila toto oživení ve svém projevu na ustavující schůzi organizace. Popsala tehdy arnis jako:

"...opomíjený aspekt naší kulturní historie... arnis je stejně starý jako Filipíny. Je synonymem k Filipíncům, jejich kultuře a temperamentu. Naučili se ho spolu se čtením, psaním, náboženstvím a sanskrtem. Už v té době nebyl pouze šermem, tak jak toto slovo chápeme dnes, ale měl své umělecké variace v podobě tance jako sayaw nebo sinulog."

V době po vyhlášení stanného práva na počátku 70. let, bylo založeno NARAPHIL v čele s generálem Fabianem Verou, šéfem ochranky prezidenta Marcose. NARAPHIL dostal za úkol chránit, popularizovat a propagovat umění a to nejen na Filipínách, ale i v dalších zemích po celém světě. V roce 1976 měl být arnis prezidentským výnosem zařazen do školních osnov jako povinná část tělesné výchovy, ale tak se vlastně nikdy nestalo. V této době se také lidé jako Remy Presas nebo Leo Gaje dostali do USA a začali zde šířit své umění.

Když se Filipíny dostaly do amerického područí, mnoho jejích obyvatel emigrovalo do USA, zejména na Havaj a do Kalifornie. Mezi nimi i někteří eskrimadoři například Villabrille, Cabales, Lacoste, Emperado. Díky tomu byla v sedmdesátých letech už docela silná komunita FMA. Většina mistrů ale učila pouze mezi Filipínci a tak zůstávala eskrima v podstatě jen mezi nimi. Jedni z prvních, kteří toto změnili, byli Angel Cabales a Baltazar Sayoc, kteří si v šedesátých letech otevřeli školy v Kalifornii respektive v New Yorku, ve kterých vyučovali i Američany.

Eskrima byla v té době šířena hlavně na seminářích a letních táborech. Techniky s tyčí byly vyučovány jako doplněk ostatních už zavedených bojových umění. Filipínci doufali, že tak nejrychleji dojde k jejímu rozšíření. To fungovalo, ale přineslo to další problémy tím, že to u lidí vytvořilo milný dojem o eskrimě. Ta byla často považovaná za pouze zbraňové bojové umění. Dalším nástrojem šíření byly turnaje. Na jednu stranu velmi úspěšné, na druhou tím, že se bojovalo jen se zbraněmi, posilovaly názor na neexistenci filipínského neozbrojeného boje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama