Leden 2011

Vývoj eskrimy před rokem 1900

26. ledna 2011 v 15:00 Články
O filipínských bojových uměních koluje velké množství mýtů a polopravd. Snad vám tento text pomůže utřídit si fakta a inspiruje vás k dalšímu bádání.

   Vývoj eskrimy zásadním způsobem ovlivnily všechny migrační vlny, které se přes Filipíny přehnaly. Zpravidla každá další pouze vytlačila předchozí kmeny do hor a méně úrodných částí ostrovů. Asi nejdůležitějšími z nich pak byly kultury Sri Visayan a Majapahit.
   Lidé Sri Visayan si podmanili většinu z jihovýchodní Asie od indického subkontinentu až k indonéskému souostroví. Během svého vrcholu však nerozšířili své území až na Filipíny a dostávali se sem pouze jednotlivci. Podle knihy Isla De Los Delitos napsané Donem Baltazarem Gonzalesem v roce 1800 v Madridu přišli Sri Visayans na Filipíny až když byli vytlačeni ze zbytku jihovýchodní Asie kmeny říše Majapahit. Sri Visayans při útěku před Majapahit zabrali celou centrální část Filipín dnes známou jako Visayas. Jejich vliv může být viděn až dodnes například na chrámech a jiných budovách, které postavili. Ovlivnili i způsob psaní. Před připlutím Španělů na filipínské ostrovy byly místní jazyky psané pomocí písma baybayin patřící do skupiny brahmických písem. Dokonce i dnes se v jazyce Negros pro gi nebo ki používá slovo prána, které má indické kořeny. Spolu s kulturou rozšířili i svá bojová umění. Předpokládá se, že různé bojové styly jihovýchodní Asie jako jsou silat, bersilat a nebo různé formy eskrimy se všechny vyvinuly z indických systémů a to díky podobnostem, kterých se v těchto stylech vyskytuje mnohem více, než v uměních například Číny nebo Japonska.
   Říše Majapahit se objevila v 14.století a rozpínala se na území dnešní Malajsie a většiny Indonésie. Na Filipínách nikdy nedosáhla dál na sever než na ostrov Mindanao, ale svou přítomností ovlivnili i další oblasti například šířením islámu. Muslimský misionář, Arab jménem Sharif Makdum, dorazil na ostrov Sulu v roce 1380, tedy mnohem dříve než křesťané. V době příjezdu Magellana, pouze střední Visayas obývali ještě animisté. Ostatní oblasti jako Mindanao a většina Luzonu a Leyte byla ovládána muslimy.
   Jak již bylo zmíněno, základy bojových umění se na Filipíny dostaly až s kmeny Sri Visayan, ale už před jejich příchodem zde bylo velké množství obyvatel, kteří jimi byli tlačeni do vnitrozemí a hor. Tyto domorodé skupiny byly již zkušenými uživateli oštěpů, luků a dalších exotických zbraní jako jsou foukačky a yo-yo, které se házelo ze stromů po zvířatech a v případě neúspěšného hodu mohlo být vytaženo zpět a znovu použito. Různé kmeny byly odborníky v používání těchto zbraní, ale nezdá se, že by tyto schopnosti nějakým způsobem systematizovali. Sri Visayans s sebou naopak přinesli svou válečnickou kulturu, která k boji používala kovové čepele. Kromě toho si přinesli i tradiční tvary svých zbraní jako je například kris.
   Existuje legenda o deseti datu, kteří přišli na Filipíny z Bornea a poté se usadili v různých oblastech souostroví. Datu znamená v jazyce Sri Visayan princ. Datu Mangal se usadil na ostrově Mactan, což je malý ostrov u pobřeží ostrova Cebu. Jemu je přičítáno rozšíření umění boje s tyčemi v této oblasti. Lapulapu, jeho syn, byl datu na Mactanu v době Magellanova připlutí. Sri Bataugong a jeho syn Sri Bantug Lumay jsou ti, kteří přinesli umění na ostrov Cebu. Bantug Lumay měl syna jménem Sri Humabon. Další skupiny byly kmeny datu Puti a jeho manželky Pinangpang a datu Sumakwei s jeho ženou Painangan (také známou jako Aloyon), kteří se usadili na ostrově Panay. Datu Balensuela a jeho manželka Dumangsil se usadili nejdál na severu v Taal, Batangas. Styly Eskrimy z provincie Batangas jsou dodnes více podobné stylům Cebu než ostatním stylům z Luzonu. Zbývající datu a jejich manželky byli Bankaya (manželka Katurong), Paiburong (Pabulanan), Padohinog (Ribongsapaw), Dumangsol (Kabiling), a Dumalogdog (Lubay, ale ona nebyla jeho manželkou). Usadili se na různých ostrovech po celém Visayas včetně Limasawa na ostrově Camiguin. Je třeba poznamenat, že mnoho jmen se zdá španělského původu. To je jeden z důvodů proč odborníci legendu neuznávají jako původní, ale je to hezký příběh
   Je třeba připomenout, že kvalitní ostří bylo asi to nejcennější, co člověk mohl v té době vlastnit a jen velmi bohatí lidé nebo členové vládnoucí třídy si je mohli dovolit. Také proto, že umění bylo téměř jistě přinesené dobývajícími Sri Visayany, nebyli jistě ochotni učit podmaněný místní lid. I 150 let po příchodu Sri Visayanů na ostrovy stále ještě platilo, že většina mistrů bojových umění byli členy vyšší třídy, dobyvatelé. Není pravděpodobné, že by průměrného zemědělce nebo prostého člověka v té době cvičili nebo dokonce že by měl čas pokusit se učit na vlastní pěst. Představa, že každý bojovník na Filipínách se procházel kolem s jeho krisem nebo kampilanem za pasem, je zcela mylná. Zatímco toto se změnilo v průběhu posledních 200 let a to zejména v Mindanau, nebylo tomu tak v této době. Až příchod Španělů přinesl velký nárůst počtu a dostupnosti ostrých zbraní na Filipínách a Filipínci byli rychle připraveni toho využít. Většina bojovníků v té době ale ještě používala tyče. Nejpravděpodobnější scénář je, že Datu a jeho nejvěrnější byli ozbrojeni čepelemi, zatímco zbytek jeho armády používal pouze tyče a oštěpy tak, jak to zdokumentoval Pigafetta. Tak tomu bylo i v Evropě této doby. Skutečný počet nasazených těžce obrněných rytířů byl ve skutečnosti velmi malý. Většinu bojovníků tvořili kopiníci nebo lučištníci.
   Sri Humabon byl datu ze Sugbu (Cebu) v době, kdy Magellan připlul v roce 1521. Už tehdy vedl spor s datu Lapulapu o území, které bylo údajně ukradeno otci Lapulapu v oblasti zátoky mezi dvěma ostrovy. Kvůli tomuto sporu cvičil a připravoval Lapulapu své muže na válku s Humabonem. Humabon se velmi rád spojil s Magellanem, protože Lapulapu byl proslavený svou silou a bojovností a Humabon doufal, že bude moci využít Magellana a jeho kanonů ve svůj prospěch. Jedna z legend o síle Lapulapu tvrdí, že dovedl přehodit tyč velkou jako palice přes kmen středně velké kokosové palmy.
   Při připlutí na Cebu spustil Magellan ze své lodi kanonádu, aby zapůsobil na místní obyvatele. Humabon se při setkání s Magellanem zeptal, co měla střelba znamenat a co cizinci chtějí? Řekl Magellanovi, že pokud přišli jako přátelé a kvůli obchodu, jsou vítáni, ale také se před ním musí poklonit a vzdát mu úctu jako vládci Cebu. Magellan odmítl s tím, že nemohou vzdát hold nikomu jinému než císaři Karlu a v tom případě, pokud na tom Cebuánci trvají, budou s nimi muset bojovat. Humabon se rozhodl zachovat přátelství a nabídl jim výměnu darů. Rádža Awi z Limasawy byl tedy vyslán na Magellanovu loď, aby ji připravil pro příchod Humabonova synovce, který přinese jejich dary.Ten dorazil s početnou delegací na palubu a Magellan okamžitě spustil dlouhou řeč o křesťanství. Mluvil o Bohu, vykoupení a křtu. Nakonec se zeptal, jestli chtějí být Cebuánci pokřtěni a oni všichni souhlasili! V tu chvíli se prý Magellan rozplakal a slíbil jim věčný mír. Následovala výměna darů. Delegace Cebu s sebou přinesla prasata, kozy, drůbež a rýži. Španělé jim na oplátku darovali bílé lněné roucho, další ze žlutého a fialového hedvábí v tureckém stylu, červený klobouk a růženec.
   Pigafetta (kronikář Magellanových cest) dorazil s delegací Španělů za Humabonem. Popsal ho jako "... malý, tlustý a tetovaný. Byl nahý s výjimkou bederní roušky a vyšívané látky omotané kolem hlavy. Zlaté náušnice visely z jeho uší a kolem krku měl zlatý řetěz." Poté se Humabon nechal od Španělů obléct do červeného roucha a čepce a zahájil zábavu v podobě podávání jídla a nápojů doprovázeného tancem a zpěvem nahých dívek. Bohužel Španělé tuto slávu pokazili tím, že se opili a napadli a znásilnili několik z padesátky tanečnic, z nichž některé byly ještě panny. Setkání skončilo tím, že byli Španělé zahnáni zpět na své lodě.
   K boji mezi Magellanem a Lapulapu došlo proto, že Magellan přistál na ostrově Cebu a navázal přátelství pouze s Humabonen. Poté Lapulapuovi vzkázal, že by si přál, aby přišel na setkání do Humabonovi vesnice. To Lapulapu odmítl. Není známo, zda proto, že se nechtěl sejít s Magellanem nebo prostě nechtěl přijít na území svého nepřítele Humabona. V každém případě vzal 27.dubna 1521 Magellan své muže a pokusil se ho přinutit silou. Boj byl v podstatě velmi jednostranný. Velká část vojáků se cesty ani nezúčastnila, na Mactanu se tedy vylodili hlavně námořníci. Ti byli v boji přečísleni přinejmenším 10 ku 1 s tím, že se jim vlastně ani nepodařilo dostat na pláž. V průběhu bitvy byl Magellan zabit.
   Po této katastrofě se zbývající členové Magellanovi expedice vrátili do Cebu, kde je Humabon pozval na břeh na pohoštění. Pigafetta byl v té době nemocný a tak zůstal na palubě spolu s muži, kteří hlídali lodě. Ti, kteří přijali pozvání na břeh, byli zabiti Humabonem a jeho muži. Přeživší pak raději rychle zvedli kotvy a odpluli do Španělska.
   I přes to, že Miguel Lopez de Legaspi připlul na Cebu v roce 1565 spolu s 400 muži, narazil na odpor místního vládce jménem Tupas, který byl Humabanovým synem (v době připlutí Magellana mu bylo teprve 5 let). De Legaspi zde zůstal po dobu 3 let. Protože se domorodci živili pouze na denní bázi tzn. že si místní lidé prostě nasbírali ovoce a nalovili ryby zpravidla pouze na jeden den a nikde nebylo dost jídla navíc pro čtyři stovky
Španělů, byli nuceni plout za potravou na okolní ostrovy. Nakonec je ale přinutilo opustit Cebu až připlutí velké portugalské síly z Malacca. Vzhledem k tomu, že Filipíny byly podle rozhodnutí papeže v portugalské polovině světa, neměli se zde Španělé snažit usadit.
   Portugalci často v předchozích letech připlouvali na Visayanské ostrovy a domorodci se jich děsili. Jen o několik let před tím vyplenili ostrov Bohol na jih od Cebu a z více než tisícovky mužů, žen a dětí udělali otroky. Španělé toho využívali a snažili se u Filipínců získat trochu důvěry tím, že jim zaručili, že se nebudou podílet na obchodu s lidmi.
   Legaspi odplul do míst dnešní Manily, kde zjistil, že celá oblast je pod muslimskou kontrolou vládce rádži Sulayman. Nakonec založil první španělskou osadu v Leyte a začal odtud šířit křesťanství. V té době na Španěly již velmi zapůsobily místní styly boje. Věděli jak Magellan zemřel a to prostřednictvím kronik Pigafetty. De Legaspi se stal také svědkem ukázky místního náčelníka Malitika a jeho syna Kamutana v Abuyog na ostrově Leyte.
   Z počátku Španělé bojových dovedností místních využívali. Každý podmaněný kmen se stal zdrojem vojáků pro další útoky. Nakonec ovládli Španělé téměř celé střední a severní Filipíny za použití jen relativně malého počtu vojáků. Muslimské kmeny nacházející se na jižním ostrově Mindanao nebyly nikdy podmaněny a to ani přes opakované pokusy v průběhu několika set let. Jeden historik tvrdí, že Španělé podnikli 38 samostatných pokusů o dobytí jihu a nikdy nezískali ani centimetr půdy!
   S příchodem Španělů se na Filipíny dostal i jejich styl boje například espada y daga, který si domorodci rychle přizpůsobili a začlenili ke svým uměním. Od konce 16.století až do počátku 18. se umění rozvíjelo hlavně pod vlivem španělského způsobu boje. Boj praktikovaný na muslimském jihu nebyl tolik ovlivněn a je dnes mnohem více podobný indonéskému silatu. Například ve španělském šermu je obvyklé držení dýky
více vzadu v blízkosti kyčle. Stejně tak to vyučoval
Filemon Momoy Canete (Doce Pares) a styly espada y daga
se toho drží dodnes.
   V 18.století se Španělé stále více a více obávali vzpoury. Jako protiopatření bylo domorodcům zakázáno nošení a používání mečů. O tomto zákazu se říká, že přinutil domorodce vrátit se zpět k používání tyčí z kamagongu nebo bahi pro boj a ratanových tyčí na trenink. Tato dřeva mají vysokou hustotu a tak tyče z nich vyrobené měly podobnou hmotnost a ovladatelnost jako reálné čepele. Ve skutečnosti byl tento zákaz prakticky účinný pouze ve velkých městech. I v dnešní době si lidé na vesnicích dělají co chtějí. Toto je další z legend, která prostě není pravdivá.
   Umění boje s čepelemi bylo částečně zachováno i díky moro-moro (španělská hra založená na vyhnání Maurů ze Španělska), kterou představili španělští kněží v roce 1637 a také díky domorodým hrám a tancům zvaných sayaw. Při těchto hrách byl běžně užívaný meč s širokou čepelí nazývaný kali, který je dodnes velmi populární mezi filipínskými muslimy. Tento meč byl později při hrách zakázán a nedávno se ve spojených státech stal jeho název synonymem pro eskrimu. Na Filipínách se však s tímto významem nepoužívá.
   Další termín-arnis může pocházet ze španělského slova Arnes, což znamená brnění nebo ozdoby, které byly nošeny během her Moro Moro. Zatímco samo slovo může ve skutečnosti pocházet už z této doby, jako název pro bojové umění se používá až od šedesátých let 20.století a to díky rodině Presas a jejich organizaci Modern Arnis. Podle nařízení prezidenta se mělo umění stát součástí osnov filipínského školského systému, ale bohužel k tomu nikdy úplně nedošlo.
   Umění bývalo nazýváno mnoha jmény: estokada, estoque, fraile nebo armas de mano a i dnes má mnoho jmen: podle kmene Tagalog to je pananandata, lidé Pangasinan ho nazývají kalirongan, Ilocanos didya nebo kabaraon, Ibanag pagkalikali, Pampaguenos sinawali a Visayans kaliradman nebo pagaradman a později eskrima. Tento poslední název je buď odvozen ze španělského slova esgrima, což znamená hra mezi dvěma bojovníky s použitím tupých zbraní nebo slova escrima, které znamená šerm. Pro tyč existuje také mnoho jmen jako garote, baston, muton nebo olisi. Slovo olisi je vlastně jen název konkrétního druhu ratanu, který má krátké části mezi kolínky a je tedy pevný a kvalitní pro boj.
   Filipínci nikdy nepovažovali eskrimu za bojový systém. Vždy se jednalo spíš o osobní nebo rodinnou dovednost, která byla předávána když bylo třeba. Teprve nedávno, se zvyšujícím se zájmem lidí ze západu, začalo být toto umění rozpoznáváno jako to, co skutečně je. V minulosti nebyly žádné styly nebo systémy. Otec nebo strýc předával to, co uměl, synům nebo synovcům a ti si pak dovednosti upravili tak, aby lépe vyhovovali jim a jejich možnostem použití. Zvláštní způsob boje mohl trvat jen jednu nebo dvě generace před tím, než byl upraven do něčeho úplně jiného. Vzhledem k tomu, že eskrima neměla žádné formy ani kodifikované metody či postupy, neustále se měnila, aby odpovídala potřebám bojovníků. Nikdo se nesnažil, aby se bojovníci přizpůsobovali umění, jak je požadováno ve většině jiných stylů bojových umění. I díky tomu si eskrima udržela efektivnost až do dnešních dní.
   Jedna z věcí, která eskrimu odlišuje, jsou lidé, kteří ji cvičí, alespoň tedy v moderní době. Eskrimador byl zpravidla tvrdý chlap, který hodně pil a měl rád hazard. Byl obvykle nevzdělaný nebo nedosáhl na střední vzdělávání i když byl pravděpodobně inteligentní (velcí bojovníci nemůžou být hloupí!). Potřeba cvičit dlouhé hodiny a zároveň uživit sebe a svou rodinu, vyústila zpravidla v zanedbávání školy.
   Agresivní osobnosti zpravidla rády riskují. Pokud je rizika příliš mnoho, dříve či později trpí a to buď ekonomicky nebo fyzicky. Umění zpravidla přitahovalo tento typ lidí. A když nemáte vzdělání nebo obchodní dovednosti, rádi riskujete a zároveň jste schopnými bojovníky, pak je velká šance, že se dostanete na špatnou stranu zákona. Mnoho ze slavných eskrimadorů se stalo známými bijci v některé ze soukromých armád nebo se v podsvětí proslavilo na vlastní pěst.
   Pokud srovnáme eskrimu s čínskými nebo japonskými uměními, vidíme velký rozdíl. Tato bojová umění byla obecně vyhrazena pro bohaté a mocné, šlechtu, mnichy nebo vzdělance. V Číně se stávalo, že otec najal pro svého syna učitele bojových umění společně s dalšími učiteli malování, poezie, politiky nebo některého z náboženských dogmat. V Japonsku byl student s největší pravděpodobností samuraj. V důsledku toho byla bojová umění v Číně a Japonsku (snad s vyjímkou Okinawy) záležitostí vyšší třídy. To u filipínských bojových umění neplatí. Spíše se jednalo o hrdě vykračujícího bojovníka, který neustále vyzýval kohokoli, kdo byl dostatečně sebevědomý, aby sám sebe nazýval expertem. Často tyto souboje končily smrtí jednoho nebo dokonce i obou bojovníků. Každý, kdo se prohlašoval za odborníka eskrimy, musel být kdykoli připraven toto své tvrzení obhájit (v dnešní době toto už neplatí a každý může sám sebe beztrestně prohlásit za mistra. I proto je umění v nebezpečí). Filipíny také nebyly ovlivněny pacifistickými myšlenkami buddhismu. Naopak nejrozšířenějšími náboženstvími zde jsou španělská forma křesťanství a islám, který oslavuje smrt v boji s nevěřícím. I toto je jeden z faktorů ovlivňující eskrimu a válečnickou kulturu s ní spojenou.